zpět

James Cusumano

Čas v luxusním hotelovém resortu Chateau Mcely uprostřed svatojiřského lesa plyne pomalu a jeho spolumajitel James Cusumano si to užívá. Většinu svého života se věnoval urychlování chemických procesů, a byl v tom zatraceně úspěšný. V Palo Alto, uprostřed Silicon Valley, vybudoval společně s exkolegou z výzkumného oddělení ropného gigantu Exxon firmu Catalytica vyrábějící léky pro největší farmaceutické firmy na světě. Na středočeském zámku, který Cusumano zrekonstruoval společně se svou slovenskou ženou, malá chemická laboratoř nechybí. Věnuje se v ní občas svým oblíbeným alchymistickým experimentům. Ve svých devětašedesáti letech nemá tenhle vitální muž kam spěchat, snad jen když ho popožene jeho pětiletá dcera Julia, aby s ní šel chytat pulce do zámeckého rybníku.

Jak se americký podnikatel ocitne ve vesnici uprostřed Evropy? Do Prahy jste se dostal díky své ženě? Jak jste se potkali?

Ano, je to tak. Seznámili jsme se ve Spojených státech. Má první žena zemřela před nějakým časem a já jsem žil na ranči v jižní Kalifornii. Jednou mě přijel navštívit přítel se svou slovenskou ženou a její kamarádkou. Zamiloval jsem se, hned jakmile vystoupila z auta.

Bylo to tak rychlé?!

Ano, strávili jsme spolu nějaký čas během návštěvy, ale Inéz musela za dva dny odletět zpátky do Prahy. Za týden jsem už v Praze přistál i já a už jsem tu zůstal. To bylo v roce 2002. Sám jsem v té době přemýšlel, čemu se budu dál v životě věnovat. Vyzkoušel jsem si točit filmy a založil malou firmu, z nichž se stala velká společnost obchodovaná na burze. Tentokrát jsem se chtěl vydat trošku jiným směrem. Prodal jsem proto svůj ranč v Kalifornii a jelikož moje přítelkyně Inéz právě kupovala ruinu zámku v Mcelech, stalo se právě tohle místo našim společným projektem. Trvalo nám čtyři roky, než jsme zámek opravili a v roce 2006 otevřeli Chateau Mcely.

Nechybí Vám Kalifornie nebo rodina?

Do států se pravidelně vracím. Jezdím za svými dvěma dětmi z prvního manželství. A také za svou maminkou, která stále žije v New Jersey, odkud pocházím. Mimochodem, jsem nejstarší z deseti dětí, takže máme velmi početnou rodinu. Je to hezky vidět na fotkách mojí maminky: má 30 vnoučat a 43 pravnoučat.

Jaký byl váš příběh? Jako mladý jste se pohyboval mezi dvěma úplně odlišnými světy – hudbou a chemií…

Já měl v tomhle směru ve svém životě hodně štěstí. Moji rodiče pocházeli ze Sicílie a v jejich generaci chtěli mít všichni ze svých dětí lékaře. A proto když mi bylo osm let, moji rodiče mi jako vánoční dárek koupili malou chemickou laboratoř. Otec si myslel, že pokud mě zaujme chemie, budu se chtít stát lékařem. Tehdy jsem ještě téměř neuměl číst, ale už jsem začal experimentovat s různými dýmy a ohni ve zkumavkách. Jednoho dne jsem pak v knihovně našel návody na výrobu kosmetických emulzí, parfémů, čistících a dalších speciálních prostředků. Pokoušel jsem se je vyrobit ve své laboratoři, naplnil do obalů a začal je prodávat v sousedství.

Sousedé je kupovali?

Sousedé je pravděpodobně kupovali jen ze soucitu s malým chlapcem, ale já jsem měl hezký pocit, že vyrábím něco technologického a lidé jsou ochotni mi za to zaplatit. Nešlo o peníze, ale o radost a zájem o chemii a vědu, kterou to ve mně vyvolalo, myslím, na celý život. Bylo to v době, kdy Rusové vypustili družici Sputnik, vznikla NASA, byla to pro vědu a technologii výjimečná doba.

To ale předbíháme. Ještě než jste se stal úspěšným podnikatelem v chemickém průmyslu, byl jste taky docela slavným rokenrolovým hudebníkem...

Jelikož můj otec byl poštovní doručovatel a maminka vlastně byla celý život jen s dětmi a nikdy nepracovala, měli jsme jedno rodinné pravidlo. V deseti letech jsme si museli začít přivydělávat: čištěním bot, roznášením novin, hlídáním. Polovinu peněz jsme dávali rodičům a tu druhou si mohli nechat. Zimy v New Jersey byly tenkrát v padesátých a šedesátých letech kruté a mně se nechtělo roznášet v tom hrozném počasí noviny. Rodiče byli muzikanti a doma jsme měli klavír, na který jsem se učil hrát. Jednou jsem mamince řekl: Už nechci v té zimě roznášet noviny, naučím se hrát pořádně na klavír a založím si kapelu a budu hrát na tancovačkách. Tatínek mě dal na hodiny ke svému známému z války, který mě naučil hrát moderní skladby. Později jsem začal sám skládat hudbu a s vlastní kapelou jsme hráli na tanečních odpoledních a v barech. V té době v New Yorku začínala doba rokenrolu a já jsem začal hrát s kapelou mladých kluků, kteří si říkali The Royal Teens, a jejichž singlu Short Shorts se tehdy prodaly dva miliony kusů. Hráli jsme před legendami, jako byl Chuck Berry, Fats Domino, Little Richardem a v Las Vegas jsme předskakovali Elvisovi.

Jak se z rokenrolové hvězdy stal chemik?

Celých dvanáct let, co jsme hráli s kapelou, jsem zároveň vystudoval doktorát z chemie na státní univerzitě Rutgers v New Jersey. Hned po dokončení studia se mi narodila první dcera, takže jsem se rozhodl opustit rokenrolový život a začal pracovat ve společnosti Exxon jako šéf týmu výzkumu a vývoje.

Čemu konkrétně jste se tam věnoval?

Jsem specialista na katalýzu - tedy zjednodušeně řečeno na proces, který dokáže urychlit chemickou reakci. V Exxonu jsme se zabývali mimo jiné obohacováním benzinu oktanem, tedy zkvalitňováním paliva a redukcí emisí. Po sedmi letech mě štvala byrokracie a pomalost v tak velké firmě, a proto jsme si s kolegou založili společnost Catalytica v Silicon Valley.

To musely být úplné začátky Silicon Valley...

Ano, bylo to v roce 1974. Řadu let jsme se specializovali jen na poradenství a byli placeni jen za čas strávený na projektech. Až po dlouhých letech nám někdo poradil, abychom vymysleli vlastní technologii - aby vám vydělávala, když spíte, řekl tenkrát s humorem. A tak jsme začali shánět investice ve výši téměř 200 milionů dolarů, což v Silicon Valley tehdy nebyl problém.

A co jste vymysleli za ziskové podnikání?

Zaměřili jsme se na farmaceutický průmysl, který často vyprodukuje nějakou látku, která sice projde testy a funguje, ale nikdo se nestará o to, jestli je efektivně vyrobená. Nakonec se zjistí, že její výroba je příliš složitá nebo zahrnuje příliš toxických látek. Naše firma Catalytica byla schopná tenhle problém farmaceutických firem vyřešit právě díky tomu, že jsme se specializovali na katalytické procesy a uměli vše zjednodušit a uvést do výroby. Ze čtyř lidí byla během pěti let společnost s dvěma tisíci zaměstnanci. Naše příjmy vzrostly meziročně z 45 milionů na 200 milionů dolarů a nakonec až na 500 milionů dolarů ročně. V té době byly akcie naší společnosti veřejně obchodovatelné a velký hráč na trhu, holandská firma DSM, nám dala nabídku na převzetí, která se nedala odmítnout.

Pak ale nastal ve vašem životě ještě větší zvrat. Vaše žena onemocněla rakovinou...

Ano, moje první žena, Jane, onemocněla rakovinou prsu. Nechtěla zůstat v hektickém Silicon Valley, tak jsme se rozhodli opustit svět byznysu a našli si nový domov v malé vesničce Ojai v jižní Kalifornii. Jane měla dvě velké záliby: psaní a jízdu na koni. Koupili jsme tedy ranč a užívali si života. Jane již dříve napsala scénář pro naši dceru Polly. V Paramount Pictures se její scénář líbil, ale nedovolili, aby Jane ten film také režírovala. A když jsme žili v Ojai, mé ženě se přitížilo tak, že nám oběma bylo zřejmé, že brzy zemře. Radili jsme se, co ještě v životě chceme společně stihnout. Jane si přála, abychom natočili ten film. A tak jsme ho natočili. Jmenuje se What Matters Most (Na čem nejvíce záleží). Film byl v Americe docela úspěšný na festivalech, práva na něj koupila velká televizní síť LifeTime. Jane se dožila dokončení filmu, ale zemřela bohužel jen měsíc poté.

Jak jste to zvládnul?

Žil jsem dál na ranči a přemýšlel, co v životě budu dělat dál. Musel jsem to vzít statečně, tehdy jsem ještě nevěděl, že za pár měsíců potkám svou současnou ženu Inéz a začnu nový život v České republice. Použil bych slova herce Roberta Benigniho, který při přebírání Oscara za roli ve filmu Život je krásný přiběhl na pódium a řekl: "Děkuji své rodině za to, že jsme byli chudí." Stejné to bylo v mém životě. Když člověk nemá prostředky, musí přemýšlet a hledat cesty, jak věci udělat i bez nich. A to je velmi dobrý trénink pro život. Udělá to z vás silnou osobnost. To mi samozřejmě došlo až později.

Váš otec byl válečný veterán. Jak vás ovlivnily jeho zážitky z války? Vyprávěl vám o ní?

Otec bojoval ve druhé světové válce v jižním Pacifiku proti Japoncům a v bojích byl natrvalo zraněn. Válka na něj měla velmi negativní dopad, takže se o ní bavil jen nerad. Bojoval v džungli, kde ho kromě bojů mnohokrát uštknul had nebo pokousal pavouk, měl malárii a nakonec byl těžce zraněn. Z války se vrátil jako fyzická troska. Trvalo to roky, než se dal trochu dohromady. Je zajímavé, že přestože podle něj byla válka peklo, dva moji bratři se dali k americké armádě. Jeden létal s letadly s jadernými zbraněmi a druhý bojoval ve Vietnamu, kde byl také zraněn. Ani on o Vietnamu nemluví.

Otec se vrátil z války, když vám byly dva roky. Jak vás s tou válečnou zkušeností vychovával?

Musím říct, že v naší rodině fungovala zvláštní vyváženost mezi přísnou disciplínou a bezmeznou láskou. A to se snažím praktikovat i já. Mám dvě starší dcery z prvního manželství a s Inéz máme brzy pětiletou dceru Julii. Vždycky z legrace říkám, že mít dítě je jako vzít si celoživotní hypotéku. Mít děti je závazek, ale je pro mě nepředstavitelné, že bych děti neměl. Ty malé zranitelné bytosti člověka naučí, aby nebyl sobec, protože se o ně neustále bojíte.

Věřím, že v každém se někdy mezi pěti a patnácti lety probouzí vášeň pro nějakou činnost. Děti to ještě neumí pojmenovat, ale vidíte to na nich. Prostě rádi dělají některé věci, jako moje malá dcera má ráda všechna zvířata. A jak člověk dospívá, často mu tuhle jeho čistou a nadšeneckou vášeň někdo vymluví. Rodiče, učitelé, média. Jestli chceš být úspěšný, musíš vydělat spoustu peněz. A jestli chceš vydělat, tak musíš být právník, nebo lékař. A děti pak studují obory, které v podstatě nikdy studovat nechtěly.

Řekl bych, že naše nejmladší dcera má v pěti letech všechno, co si může přát: milující rodiče, hezké prostředí, ve kterém vyrůstá. V budoucnu nás ale čeká zajímavá výzva, kdy jí budeme muset postupně vysvětlit, že ne všechny holčičky vyrůstají na zámku jako ona. Až bude starší, zaměstnáme ji tady na zámku v kuchyni, aby si sama vydělávala.

Bydlíte na zámku v obyčejné středočeské vesnici. Jaký vztah máte k místním a jaký oni k vám?

Moje žena od začátku renovace zámku spolupracovala s panem starostou, aby lidé z Mcel věděli, co se tu bude dít. Zároveň několikrát v roce máme den otevřených dveří. Naše dcera chodí do školky v Praze, a když jsme v Mcelech, chodí do místní školky a s dětmi si chodí hrát k nám na hřiště. Zaměstnáváme i několik lidí z blízkého okolí. Máme pocit, že nás místní přijali, jsou rádi, že jsme zruinovaný zámek znovu přivedli k životu. Cítíme se tady doma.

Máte ještě nějaké další aktivity vedle toho, že vedete hotel?

Pořád se zajímám o zprávy z chemického průmyslu. Píšu články pro technické magazíny. Snažím se přístupnou formou přiblížit lidem složitá témata, jako jsou změna klimatu nebo energetická bezpečnost. Před několika lety jsem například vydal knihu s názvem Nezávislost na ropě ze Středního východu. Tehdy to nebylo ještě tak očividné, ale dnes už je jasné, že cena ropy už nikdy podstatně neklesne. Zajímám se také o makroekonomiku. I když jsem vychovaný v kapitalismu, jeho základní princip neustálého růstu nelze naplňovat do nekonečna. Čili namísto návratnosti investice se zajímám o něco, co nazývám, návratnost kvality života.

Po vašem životě plném zvratů byste si v Mcelech mohl užívat klidný život. Proč jste si zámek nenechali pro sebe a vybudovali z něj hotel?

Původně jsme tu chtěli jen bydlet a částečně prostory využívat na firemní akce. Těsně po rekonstrukci vyšel velký článek v designovém magazínu Dolce Vita a po jeho uveřejnění nám začali volat lidé, že se u nás chtějí ubytovat. A my jsme říkali: Chateau Mcely není hotel. Ale jim to nevadilo, přesto se sem chtěli přijet podívat a strávit tu čas. Tak jsme se rozhodli, že svoje plány změníme. Původně jsme chtěli zaměstnávat jen pět lidí, dnes jich tu pracuje kolem pětatřiceti. Inéz při svých cestách po světě zaznamenala, že existují dvě početné skupiny lidí: jedni byli ti více duchovně zaměření a málo ukotvení v moderní společnosti, na druhé straně proti nim stáli byznysmeni s kalkulačkou v ruce, kteří na žádné duchovní věci neměli čas. A v Chateau Mcely je chceme inspirovat tak, aby obrazně řečeno stáli nohama na zemi a hlavu měli v oblacích. Nově zde chystáme organizovat setkání osobností pod názvem Mcely Forum. Na první setkání Leadership For Life jsem pozval Lance Secretana, bývalého šéfa britské části společnosti Manpower a jednoho z nejpoptávanějších řečníků ve Spojených státech. Věřím, že to bude pro české byznysmeny inspirující zážitek a diskuse.

James A. Cusumano (69)

podnikatel, vědec, zpěvák a filmový producent
Svá teenagerovská léta strávil v New Jersey v rytmu rokenrolu a s laboratorní zkumavkou v ruce.
Vystudoval fyzikální chemii na Rutgers University, později také absolvoval vzdělávací kurzy na Harvardu, Stanford University a v Cambridge.
Po sedmi letech řízení týmu výzkumu a vývoje u Exxonu založil v Silicon Valley společnost Catalytica, zaměřenou na zlepšování způsobu výroby v chemickém, farmaceutickém a energetickém průmyslu. Catalytica Pharmaceuticals se rozrostla z malé firmy se čtyřmi zaměstnanci na prosperující společnost s 2 000 zaměstnanci, ročním příjmem téměř 500 milionů dolarů.
James A. Cusumano je zakladatelem společnosti Chateau Wally Films, ve které se svou první ženou jane natočil film What Matters Most.
Z Kalifornie se James Cusumano přesunul do České republiky, kde společně se svojí ženou Inéz zrestauroval Chateau Mcely na exkluzivní zámecký hotel s lázněmi a anglickým parkem. Z jeho iniciativy vznikl také program Mcely Forum a Leadership for Life, v jehož rámci by do Prahy měli jezdit mezinárodně uznávaní odborníci, aby zde přednášeli tzv. vědomý leadership.