Be the first to comment.
Karl Kolařík
Vídeň složila hold muži, jehož předci pocházeli z jižních Čech a který se stal jakýmsi velvyslancem české pivní kultury v Rakousku. Přestože Karl Kolarik před deseti lety zemřel, jeho slavná pivnice Schweizerhaus ve vídeňském Prátru funguje dál. A patří k největším gastronomickým lákadlům Vídně.
„Ani já, ani můj otec jsme se nikdy netajili tím, že pocházíme z jižních Čech. Právě naopak. Všichni Vídeňáci to vědí. A vídeňští sokolové mají u nás stůl pro štamgasty,“ říká výbornou češtinou Karl Kolarik, stejnojmenný syn legendárního zakladatele Schweizerhausu.
Rodina Kolariků se usadila ve Vídni už koncem devatenáctého století a v roce 1901 se jim narodil syn Karel. Vyučený řezník a uzenář převzal v pouhých devatenácti letech restauraci Schweizerhaus, a zatímco jméno restaurace zachoval, všechno ostatní dovezl z Čech.
V pivnici se v roce 1926 začal točit Budějovický Budvar a na jídelníčku se objevily některé české speciality. Jako první v Rakousku také Karl Kolarik umožnil hostům, aby přípravu jídla sledovali v prosklené kuchyni. A to byl začátek legendy. Největší budvarská pivnice na světě se kvůli obrovskému zájmu hostů rychle rozrůstala a dnes v ní najednou může sedět 2400 lidí, z toho 1600 na otevřené zahradě pod kaštany. V roce 2004 zvolili Vídeňané Schweizerhaus vůbec nejoblíbenějším místem ve Vídni.
„Táta na Čechy nikdy nezapomněl, byl patriot. Proto tady taky točíme české pivo,“ podotýká Karl Kolarik. Jenže samotný import oblíbeného českého piva by k popularitě Schweizerhausu zřejmě nestačil. Pivnice proslula především tím, že přes veškerou modernizaci dodržuje některé neměnné tradice a tradiční pivní kulturu. „Například nechci točit pivo z těch moderních tanků, zůstáváme věrni sudům. Kdyby přišlo při špatném počasí méně lidí, pivo by v tancích zbytečně dlouho leželo,“ prozrazuje Karl Kolarik.
PIVO S BOHATOU PĚNOU
Sudy dovezené z Budějovic musí nejméně týden před naražením nehnutě stát ve sklepě se stálou teplotou mezi osmi až deseti stupni Celsia. A pak se pivo točí způsobem, který i pravověrným jihočeským pivařům může vyrazit dech.
„Máme výčepní kohouty, jaké se u vás používaly do roku 1990,“ popisuje Kolarik. Výčepní pult je dlouhý sedm metrů, přičemž v prvním kohoutu je jako kdysi v Česku sítko, které pivo takzvaně rozbíjí a dělá bohatou pěnu. Číšník tady natočí takzvaný „šnyt“ a posunuje „čtverec“ z půllitrů dalším kolegům. Ti ho pak natřikrát dotočí.
Výsledkem je dvanáctistupňový ležák, který doslova klouže do žaludku a kvůli kterému u kaštanů vestoje čekají desítky lidí, až se u některého stolu uvolní místo. Ovšem stejně proslulá jsou ve Schweizerhausu například i vepřová kolena nebo originální dršťková polévka.
Rodina Kolarikových dodržuje letitou tradici natolik, že stále odmítá zastřešení pivní zahrady, aby se na ní mohlo sedět i v zimě. Pivnice proto pravidelně otevírá až 15. března, většinou za doprovodu české kapely. „Kdybych hospodu zastřešil, ztratila by atmosféru. A to by si táta určitě nepřál,“ říká Karl Kolarik.