žádné příspěvky ...
Muž, který dodává české sklo do luxusních hotelů nebo obchodů po celém světě
Světelnými plastikami nebo originálními lustry z českého skla dokáže ozdobit pompézní lobby luxusních hotelů v Tokiu, Macau či v Pekingu, ale také přepychové stanice dubajského metra. Čech Leon Jakimič (36) vybudoval firmu, jejíž rychlý vzestup je málo vídaný.
Způsob, jakým Lasvit pracuje se sklem a světlem, je překvapivý - mísí se v něm tradice s futuristickými prvky. Designéři vytvářejí až pohádkově krásné instalace - jako by člověk sledoval přeludnou fatu morganu. Kromě řady českých autorů pracují pro Lasvit hvězdy světového designu, jako jsou Angličan Ross Lovegrove a Ital Fabio Novembre. Výrobky firmy se mohou pochlubit luxusní asijské hotely - Shangri-la v Tokiu, MGM Grand v Macau nebo pekingský mrakodrap China World Trade Center Tower III.
Leon Jakimič přijel do Prahy z Hongkongu, kde už dlouho žije, aby mohl doladit přípravy na dubnový veletrh designu v Miláně. Přehlídka Lasvitu by měla být velkolepá, protože proběhne rovnou na třech místech. Je to poprvé, co se bude česká firma prezentovat na hlavní události designu v takovém záběru. "Chceme oslovit i klienty, kteří by na běžnou komerční výstavu nepřišli, a tím posílit naši pozici ve světě designu," vysvětluje Jakimič. Součástí posilování má být také party pro tisícovku lidí, kde budou prezentovány objekty, jež pro Lasvit navrhla zahraniční designérská esa.
V čem vidíte největší výhodu bydlení a práce ve vzdáleném Hongkongu, který byl kdysi metropolí špionů, ale v posledních letech proslul také progresivní architekturou nebo jako kulisa divokých filmů slavného režiséra Johna Woo?
Jsem tam už jedenáct let a těch výhod je spousta. V Hongkongu se snadno zakládají firmy, stačí jeden týden a jste zaregistrováni, pracovní vízum dostanete do jednoho měsíce. Hongkong maximálně podporuje investice. Pro nás je to ale zásadní v něčem jiném - pokud věříte, že je budoucnost vašeho podnikání v Asii, tak není nic lepšího než být v Hongkongu, protože má naprosto jedinečnou geografickou polohu. Všude je to stejně daleko - čtyři hodiny do Tokia, Pekingu, Singapuru, Jakarty, dvě hodiny do Thajska, na Filipíny, hodinu na Tchaj-wan. To je akční rádius naší hongkongské kanceláře. Největší staveniště světa je dnes v Číně a každý, kdo tam pracovně jede, se zastaví v Hongkongu, takže se stačí domluvit a dát si oběd nebo drink. Pro nás je v tuto chvíli rozhodně důležitější Hongkong než New York nebo Dubaj. Koordinuji většinu našich poboček ve světě, ale sedm měsíců v roce bydlím v Hongkongu, kde mám i rodinu.
Jak se tam žije?
Jsem český patriot, proto preferuji Čechy a z nich pak Liberecko, odkud pocházím. Ale člověk nemůže žít jenom tam, kde má kořeny. V Hong-kongu je pořád nádherné počasí, je to kosmopolitní město, kde jsou lidé snad z celého světa, to je fascinující pestrost. Je tam akutní nedostatek místa, neustále se něco staví a bourá. Co je staré třicet let, se považuje za přežité, žádný sentiment se nepěstuje, což mně osobně vadí. Hong -kong ovládají developeři, bez nejsilnější developerské desítky se nic nerozhodne. O přežití bojují poslední parky, pořád přetrvávají tlaky, aby se zastavěly. Kdo je zvyklý na město zeleně, tak si jí moc neužije, alespoň co se týče Hongkong Island, to je betonová džungle s větší hustotou osídlení, než má Manhattan. Kancelář máme v klidnější, uvolněnější části, kde sídlí designérské a architektonické firmy.
Kolik času strávíte v letadle?
Z Hongkongu do Prahy létám šestkrát ročně, už to ani nepovažuji za extrémně dlouhou cestu, jako když jsem tam začínal žít a myslel si, že jsem na konci světa. V letadle si odpočinu, odpovím na e-maily, na které jsem neměl čas, něco si přečtu. Těch dvanáct hodin se dá dobře využít, musím jenom myslet na to, abych měl rezervní baterky do notebooku. Mám vyzkoušeno, že mě motory letadla svým hučením příjemně uklidňují, a tak můžu přemýšlet o strategických věcech. Doba strávená v letadle je zvláštní, jako by se ani do běžného života nepočítala.
Na přelomu loňského a letošního roku proběhla v Abú Dhabí tenisová exhibice, jíž se zúčastnilo šest hráčů z první světové desítky. Vítězný Rafael Nadal dostal modrou skleněnou trofej nazvanou Asteroid před velkou tabulí se jménem vaší firmy. Přitom nebývá obvyklé, aby se česká firma tak výrazně podílela na špičkové sportovní události. Jak se vám to podařilo?
Bylo to jednoduché. Pořadatelé nás oslovili, abychom navrhli a dodali trofej pro vítěze. Věděli už o nás, protože jsme zabodovali se skleněnými svítidly v dubajském metru.
Nadal ve finále zvítězil nad Rogerem Federerem. Setkal jste se s nimi osobně?
Ano, měl jsem tu možnost. To je právě jedna z výhod, kterých můžete požívat, když se stanete jedním z partnerů takového turnaje. Federer byl naprosto v pohodě, je to příjemný člověk, žádný frajer. Na to, co všechno dokázal, je pořád hodně "normální". Ale podobně na mě působil i Nadal. Měli jsme tam otevřen vlastní stánek, který všichni hráči osobně navštívili, stejně tak i místní šejci a developeři, včetně zástupců těch nejmocnějších ze skupiny Mubadala. Je to součást naší strategie, protože se chceme dostat nejen ke konkrétním projektům, ale i do širšího povědomí.
Abú Dhabí byl váš první počin, kdy jste se pokusili prosadit ve sportovní oblasti?
Úspěšnou premiéru jsme už měli za sebou. Byli jsme oficiálním sponzorem turnaje Masters hráčů nad třicet pět let, který se uskutečnil loni v Londýně v Royal Albert Hall. Děláme to také proto, abychom mohli pozvat své nejlepší klienty, protože jako sponzoři dostaneme VIP lóži s perfektními místy k sezení. Nakonec se mi podařilo vytvořit spojení tenisu s uměním, tedy obou oblastí, které pro mě hodně znamenají.
Vy sám jste někdy hrával tenis závodně?
Závodně ano, ale ne na té špičkové úrovni, jakou představuje ATP Tour. Díky tenisu jsem měl stipendium na univerzitě v Los Angeles, kde jsem studoval ekonomii a obchod a za školu hrál nejvyšší univerzitní tenisovou ligu. Celá naše rodina je sportovně zaměřená, sestra také hrála závodně tenis, jezdila na snowboardu, táta je dvanáctinásobným mistrem republiky na skibobu. Kromě toho, že dnes pracuje v naší firmě, má v Milovicích tenisovou akademii, kde si občas zahrají i Tomáš Berdych nebo Radek Štěpánek. Se Štěpánkem se dobře známe, jednou jsem se s ním dokonce utkal v dorostu na mistrovství republiky družstev.
Jak to dopadlo?
Prohrál jsem 4:6, 3:6. Bylo mi sedmnáct, on byl o tři roky mladší, ale už tehdy bylo znát, že z něho bude velký hráč, měl skvělou ruku a předvídavost. Párkrát jsme se od té doby sešli i v Hongkongu, kde žiju, a naučil jsem ho jíst suši. Mimochodem, setkal jsem se tam také s Martinou Navrátilovou, když propagovala své obrazy "malované" tenisovými míčky odehranými na plátno; bylo vidět, že ji to hodně baví. Jeden z takových obrazů si koupil André Agassi. Všechny utržené peníze dává ale Navrátilová na charitu, v tom je skvělá.
Která zakázka byla pro vás rozhodující a v důsledku znamenala, že se Lasvit začíná etablovat mezi designérskými firmami specializovanými na práci se sklem?
Myslím, že to bylo City of Dreams na Macau, kde si nás vybral majitel Lawrence Ho, syn magnáta Stanleyho Ho, který vlastní většinu místních kasin, abychom vytvořili objekt inspirovaný mořským životem. Tak vznikla šestimetrová abstraktní sasanka ze skla. To byl počáteční krok, k němuž se přidaly další. Vybavujeme sice z osmdesáti procent luxusní hotely, ale zajímají nás i jiné oblasti architektury, jako jsou koncertní sály, galerie nebo knihovny. Zásadním počinem bylo samozřejmě také dubajské metro, které nás mimo jiné přitahovalo tím, že jde o světový unikát - nejdelší dopravní systém světa fungující bez řidiče. Máme rádi jedinečné záležitosti, protože se dají dobře využít i marketingově. Další takovou zakázkou byly skleněné plastiky a svítidla v nejvýše položeném hotelu na světě, jímž je Ritz Carlton v Hongkongu - nejde ovšem o největší nadmořskou výšku, ale o počet pater, hotel bude od sto druhého patra výše. Naše sklárna v Novém Boru byla tímto projektem vytížena na tři měsíce. Hotel se bude otevírat v dubnu.
Metro v Dubaji je pokládáno za nejkrásnější na světě. Měli jste při navrhování volnou ruku, nebo jste obdrželi konkrétní zadání?
Ve stanici Khalid Bin Al Waleed byla hlavním tématem voda a ve stanici Al Rigga to byl zase oheň. Všechno bylo inspirováno základními živly, ještě se chystají vzduch a země. Původně nám zadavatelé poslali vlastní výkres s tím, abychom spočítali, za kolik by to šlo vyrobit. Když však jejich návrh viděla naše designérka Jitka Kamencová Skuhravá, řekla, že to není pěkné, protože podle jejich představ to mělo být hranaté - a taková přece voda není. Náš obchodník v Dubaji musel sebrat odvahu a říct, že to, co už bylo odsouhlaseno šejkem Mohammedem, je podle nás ošklivé a dá se to udělat mnohem lépe.
Nebylo to riskantní?
Dobře jsme věděli, že si docela zahráváme, protože šejkovo rozhodnutí bývá zpravidla nezvratné, je zákonem. Naštěstí se nechal přesvědčit, a tak jsme přišli s plastikami, na které můžeme být opravdu hrdí.
Kolik stály exkluzivní oheň a voda z českého skla?
Každá ze dvou stanic dubajského metra, které jsme dělali, byla osazena osmi plastikami, přičemž jedna stála přibližně sto tisíc dolarů. Metro berou v Dubaji vážně, pokládají je za důkaz, že se opravdu píše nová kapitola v dějinách jejich země, takže nelitují finančních prostředků.
Máte pobočky v New Yorku i Londýně, stejně tak i v Pekingu, Hongkongu nebo Singapuru. Liší se nějak výrazněji způsob jednání se západními a asijskými klienty?
V Americe nebo v Evropě je to vždy jednodušší, protože vše probíhá jen na odborné bázi a zpravidla máte v rámci realizace naprosto volnou ruku. V Asii to bývá jiné, různé. Shangri-la, největší síť luxusních hotelů v Asii, má čínské majitele, kteří jsou známí také tím, že když začnou spolupracovat s designéry, tak je učí všechno znovu a v podstatě si je vychovávají. Nechtějí hotové a vyhraněné osobnosti. To je ostatně důvod, proč se s nimi spousta designérů zdráhá spolupracovat. Naučil jsem se, že pro úspěch v Asii je naprosto zásadní věcí pochopit klienta, vcítit se do něho a zjistit, co vlastně opravdu chce - a nakonec mu vytvořit takovou iluzi, že se s designem ztotožní do té míry, jako by jej sám vytvořil. Je to poměrně náročné, ale musím říct, že z této kooperace bývají velmi kvalitní výsledky.
Můžete mi prozradit, co znamená slovo "lasvit"?
Název vznikl spojením dvou českých slov "láska" a "svit". Upřímně řečeno, přišli jsme na to až potom, co jsme název vymysleli. Vlastně mě k tomu přivedla manželka, protože v naší rodině máme všechna jména začínající na "l", tak se to nabízelo. Žena je Lucie, starší dcera se jmenuje Lea, mladší Lanna, nedávno narozený syn Liam, otec je Leo, dědeček i pradědeček byli Leonidové...
Leonid není evidentně české jméno. Odkud přišli vaši předkové do Čech?
Z Ruska. Pradědeček z otcovy strany se v roce 1917 usadil v Příchovicích u Tanvaldu. Máme takovou tradici, že se z generace na generaci předává historie rodu Jakimičů, kterou děda osobně zaznamenal. Díky tomu vím, že se začala psát v patnáctém století v Srbsku, kde měli jako šlechta tvrz na řece Sávě, ale potom utekli před Turky, takže na část rodu se usídlila v Kyjevě a část v Moskvě. Dědeček se dokonce vypravil do Jugoslávie a u Bělehradu vykopal základy tvrze, z níž má náš rod pocházet.
Vypadá to skoro jako rozsáhlá historická sága, která by se dala zfilmovat...
To zdaleka není všechno! Pradědeček bojoval jako patnáctiletý za menševiky proti bolševikům, ale při boji spadl a zalehl ho kůň, takže ho zajali a zkoušeli převychovat. Naštěstí se mu podařilo utéct a po složitých peripetiích se usadil v Čechách, kde si našel českou manželku Marii a měl s ní syna a dceru.
Ve vaší firmě pracuje celkem dvanáct stálých, většinou mladých návrhářů. Zaměstnávat na plný úvazek designéry není u nás obvyklé, většinou se najímají externisté podle charakteru zakázky. Není to rozmařilost?
.JPG)
Není, je to pro nás nutnost. Kdybychom dělali jenom kolekce věcí, které se dlouhodobě promýšlejí a pak se prodávají, tak by se nám to určitě nevyplatilo. Jenže my děláme z osmdesáti procent věci na zakázku, které se musejí nově vymýšlet, denně upravovat. Externí designéři nejsou často ochotni věci pořád přizpůsobovat podle komentářů klienta. Kdybychom s nimi dělali, bylo by to hodně komplikované, navíc v naší práci dochází ke kompromisům - do rozhodování vstupuje řada subjektů, klienti, stavitelé, architekti, a ne každý výtvarník je schopen na ně reagovat, aniž by to vnímal jako újmu na svém egu.
To mě překvapuje, protože vaše projekty, s nimiž jsem měl možnost se seznámit, působí navzdory tomu, co říkáte, velmi nekompromisně.
My to bereme tak, že na způsob, jakým zakázku ztvárníme, musíme být pokaždé hrdí, ale zároveň jsme schopni přijatelných ústupků souvisejících s omezeným časem na vývoj nebo s rozpočtem. Když se kupříkladu zařizuje hotel, jste pod enormním tlakem, který každý, kdo mu není pravidelně vystaven, nemusí zvládnout. Nyní máme vlastní designérku i v Hongkongu, přestěhovala se tam Katarína Kudějová Fulínová. Najednou se všechno dost zrychlilo. Jednání má úplně jiný rozměr, protože ona rozumí dokonale designu, a tudíž je okamžitě schopna něco vymyslet; navíc umí slušně anglicky. Jde o novou generaci českých designérů, kteří jsou talentovaní a mají sebevědomí podložené kvalitními výsledky, takže se dokážou prosadit v mezinárodní konkurenci.
České sklo se od skla zahraničního začalo ve druhé polovině dvacátého století odlišovat právě díky spolupráci s výtvarnými umělci a také s architekty. Unikátní skleněnou stěnou Crystal Wall, již pro Lasvit navrhli designéři studia Koncern, se vám na tuto tradici podařilo navázat. Je to vlastně jednoduchý systém umožňující kdekoliv poskládat z dílců z křišťálového skla dekorativní dělící zeď. Čí to byl nápad?
Přišli s tím kluci z Koncernu. Brzy jsme pochopili, že je to výborný koncept, protože taková stěna rozděluje prostor, ale pořád je skrz ni vidět. Proto na ni používáme reklamní slogan Uniting Spaces - Spojené prostory.
Je to zvláštní tím, že stěnou, jež má většinou dělit, prostory navzájem propojujeme. Crystal Wall byla první vlaštovkou, kterou jsme se dostali někam jinam, je to perfektně dotaženo. Je o ni zájem, už jsme ji použili ve třiceti různých projektech. Když jsme v loňském roce vystavovali v Londýně na přehlídce Stoprocentní design, přišli k našemu stánku lidé od architektky Zahy Hadid a ze studia Normana Fostera. Naší prezentací byli nadšeni a projevili zájem s námi spolupracovat. Do té doby se nám nedařilo dostat se k nim. Najednou to vyšlo...
Souviselo to s tím, že jste začali na vývoji další skleněné stěny spolupracovat se slavným designérem Rossem Lovegrovem?
Je to možné.
Čím jste si ho získali? Myslím kromě přiměřené finanční nabídky.
Budete se divit, ale peníze pro něho takovou roli nehrály. Přestože denně dostává asi deset nabídek na produktový design a může si vybírat, přikývl právě nám. Hodně ho oslovilo, že věci dotahujeme, že máme jasnou linii, držíme se skla a křišťálu a dokážeme také produkty prodat. Dobře ví, že něco navrhnout, ale pak to mít dlouho v šuplíku jako prototyp, který se nikde neuplatní, je k ničemu. On o sobě říká, že všechno, co dělá, musí být o dvacet let napřed, jinak ani nemá smysl se do navrhování pouštět, rychle zastará. Pro nás to sice byla obrovská investice, ale vyplatí se.
Mluvíme o metropolích, jako jsou Hongkong, Peking, Londýn, ale vaše ředitelství sídlí ve středočeských Milovicích. Není to paradox?
Jak se to vezme. Otci tam patří tenisová akademie, jejíž součástí je i rozsáhlá kancelářská budova. Byl tam tedy prostor v přírodě, s krásným výhledem na tenisové kurty, tak jsme si řekli, že by to mohlo fungovat. Kousek do Prahy, ale zároveň ne daleko na sever, kde jsou sklárny, v nichž se naše věci vyrábějí. Navíc patnáct minut autem do Mladé Boleslavi, kde máme jeden z našich kovovýrobních závodů. Z tohoto hlediska je to velmi výhodné místo. Nicméně, stále je to do určité míry provizorium, dnes už máme více lidí v kanceláři v Novém Boru. A do tří let plánujeme přesun našeho ředitelství do Liberce - právě hledáme architekta, který by nám navrhl novou budovu, z níž bude cítit, čím se zabýváme. Nechceme víceúčelovou kostku, ale moderní stavbu, na níž se uplatní sklo a design. Chceme mít kupříkladu prezentační místnost se stropem vysokým devět metrů, kde bychom mohli postavit obrovskou plastiku a klientovi ji předvést ještě předtím, než ji dáme do architektury, pro kterou byla určena. Nechceme klasickou vzorkovnu, kde na hácích visí padesát lustrů.
Chrám skla?
Chrám skla a světla. Když jsem o tom poprvé přemýšlel, uvažoval jsem o některém českém architektovi. Postupně se objevily možnosti, že by to mohli být architekti z Japonska nebo Velké Británie. Uvidíme, rozhodovat budou kvalita a nadčasovost návrhu. Ještě na to ale musíme vydělat. Nevěříme půjčkám, chceme být soběstační. Sice to neodpovídá tomu, co mě učili ve škole v Los Angeles, ale já jsem přesvědčen, že je to nutnost, bez níž nelze mít stabilní firmu.
Leon Jakimič
Narodil se roku 1975 v Liberci. V devatenácti letech odešel studovat do Kalifornie, kde absolvoval Loyola Marymount University v Los Angeles. V roce 2005 završil své vzdělání titulem MBA na Northwestern University. Společnost Lasvit, s. r. o., již založil roku 2007, má nyní 350 zaměstnanců v deseti pobočkách na třech kontinentech: Evropa - Česko (ředitelství, design, výroba), Londýn, Milán; Asie - Hongkong, Peking, Šanghaj, Singapur, Dubaj; Severní Amerika - Los Angeles, New York.
