zpět

Savile row

Savile Row

Klidná ulička uprostřed Londýna, se sice jmenuje po manželce hraběte z Burlingtonu, ale bezvýhradně patří mužům. Nenajdete tu prakticky nic jiného než pánské krejčovské salony. Jeden vedle druhého. Právě v nich vznikají ty nejlepší obleky na světě. Vyrábějí se desítky hodin celé ručně z těch nejlepších materiálů, které lze ve Velké Británii najít. A dokonale padnou. První krejčí se v Savile Row usadili na konci 17. století. Od té doby si sem pro obleky došli Lord Nelson, Winston Churchill, francouzský císař Napoleon III., ale i Beatles. Vydali jsme se do těch nejzajímavějších salonů, abychom zjistili, v čem se skrývá tajemství, které do Savile Row a jejího nejbližšího okolí stovky let táhne muže z celého světa.

HUNTSMAN: Klasika s překvapením pro iluzionisty

Těžko si představit místo, na němž by dýchala atmosféra staré dobré Anglie více než ve sto šedesát let starém salonu Huntsman. Tmavý dřevěný nábytek, plápolající krb, masivní starožitné hodiny. A k tomu dvě vycpané jelení hlavy, které tady někdy na začátku 20. století zapomněl jeden zákazník, když si odskočil na oběd a už se nevrátil.

Konzervativní atmosféru ruší zářivě lososové tvídové sako s modrou kostkou, pověšené na stojanu. „To je přesně náš styl – klasicky střižené, ale z látky s netradičním vzorem,“ vysvětluje Patrick Murphy, jenž vede zdejší krejčovský tým.

Krejčím byl Murphyho děda i jeho otec. „Já jsem tu profesi dělat nechtěl. Miloval jsem muziku a po škole jsem pracoval v obchodě s deskami. Vydrželo mi to ale jen necelé tři roky. Pak jsem začal s krejčovinou. Asi to tak mělo být,“ říká Murphy, když sestupuje po schodech dolů do skladu. Na vysokých štendrech tu visí desítky hotových pánských kompletů i staré červené slavnostní uniformy – a na provázcích o kus dál tužkou počmárané papírové střihy. Ty se vyhazují teprve tehdy, když si zákazník nenechá v salonu zhotovit další oblek příštích deset let. „Většinou to ale bývá tak, že sotva je vyhodíme, zákazník na just přijde,“ směje se Murphy. Probírání se starými střihy připomíná listování v encyklopedii „Kdo je kdo v dějinách 20. století“. Svou postavu tu rozstříhanou no kousky zanechali například Gregory Peck, Roland Regan nebo Humphrey Bogart.

Za sedmadvacet let, co v branži působí, si Murphy na celebrity zvykl. „Ještě než jsem nastoupil k Huntsmanovi, pracoval jsem na zakázce pro Muzeum Madame Tussauds. Takže jsem oblékal Beatles nebo Billa Clintona. Šít na voskové figuríny bylo docela zvláštní, ruce a nohy měly totiž odnímatelné…“

Ačkoli patří Murphyho tým k nejdražším široko daleko (cena začíná někde na čtyřech tisících librách za oblek), dveře se tu netrhnou. O klasický britský střih mají zájem hlavně ve Spojených státech, tamní krejčí totiž nedokážou ostrou fazonu Murphyho obleků napodobit. „Třeba teď si u nás objednává známý americký iluzionista. Jenže potřebuje speciální úpravy. Například chce náprsní kapsy, které by byly propojeny tak, aby mu v nich zmizely věci a objevily se jinde. To je docela náročné,“ dodává Murphy.

ANDERSON & SHEPPARD: Sako s úzkými klopami? U nás ne.

Vysoké police sahající až ke stropu jsou do posledního místečka zaplněny vzorníky těch nejkvalitnějších látek. Tam je království Leona Powella, člena dobře sladěného krejčovského týmu firmy Anderson & Sheppard, která si na britskou krejčovskou tradici tak jako málokdo v Londýně. Však jsou tu na svou práci náležitě pyšní. „Díky úzkým průramkům se v obleku od nás můžete pohybovat mnohem pohodlněji než v jiných,“ říká hrdě Powell a okamžitě to názorně předvádí. Ve firmě pracuje osmým rokem a stejně jako jeho kolegové počítá s tím, že tu zůstane až do důchodu. Tradice je tradice. „Jsem pyšný na to, co dělám, a nedokážu si představit, že bych pracoval pro někoho jiného,“ svěřuje se.

Ve firmě Anderson & Sheppard nejsou ostatně na nějaké překotné změny zvyklí a zákazníci, jimž Powell zásadně říká „gentlemani“, s tím musejí počítat. „Kdyby chtěl někdo například sako s úzkými klopami, přesvědčíme ho, aby to nedělal. Pro nás jsou vyrovnané proporce obleku zásadní a jiné trendy nás nezajímají,“ tvrdí kategoricky.

A tak si ideální zákazník salonu Anderson & Sheppard nechává šít klasický šedý nebo modrý oblek s jemně vypodloženými rameny a měkkou siluetou. Žádné vypasované modely, v nichž muži nemohou dýchat. „Měli jsme ale zákazníka, který vyžadoval ve všech svých oblecích červenou podšívku. Tomu jsme vyhověli, protože k naší práci přidal něco svého, co nikdo jiný neměl,“ zavzpomínal si Powell.

Během rozhovoru téměř nábožně rozkládá nastříhanou látku, ze které za osmdesát hodin práce vytvoří devět lidí opravdový oblek. Pánské komplety zde vznikají v posvátném tichu. Nehraje tu hudba, neozve se hlasitý smích. Uslyšíte jen zvuky, jež vydávají nůžky v rukou soustředěných střihačů, a šustění křídy na látce. Kdo by řekl, že se tady v 80. letech učil dva roky krejčovskému umění provokativní návrhář Alexander McQueen? Jediným narušitelem ticha je veselá Josephina, jíž kolegové neřeknou jinak než „Pína“. Do Británie přišla z Itálie a v salonu každý den dělá jednu a tu samou práci – ručně obšívá knoflíkové dírky všech obleků, které se tu ušijí. Její mravenčí práce je poslední v dlouhé řadě náročných kroků, které jsou ke zhotovení obleku Anderson & Sheppard zapotřebí. Když má Pína hotovo, zbývá jediné – předat váženému zákazníkovi oblek pod dvě stě let starým portrétem britského důstojníka.

CHITTLEBOROUGH & MORGAN: Než brouci vyšli na Abbey Road

Ne všichni krejčí na Savile Row ale vyznávají pravidla nenápadné elegance. Když si tu na svátek svatého Valentýna roku 1969 otevřel svůj salon dnes již legendární krejčí Tommy Nutter, způsobilo to doslova poprask. To, co svým zákazníkům nabízel, ani zdaleka nezapadalo do konzervativního stylu ostatních salonů. „Nikdo tomu nemohl absolutně uvěřit, všichni byli zvyklí na klasický, nenápadný střih – a on jim ušil tohle,“ vzpomíná na tehdejší dobu Joseph Morgan a ukazuje oblek s obrovskými špičatými klopami, jejž před tím opatrně vyjmul z obalu. I dnes by člověk v takovém oblečení vypadal na ulici přinejmenším výstředně.

Snad právě kvůli této odvaze Nutterův salon objevili brzy i celebrity. Slavná fotografie Beatles přecházejících Abbey Road – tři z nich oblékal Tommy Nutter, jen George Harrison se raději nechal vyfotit v džínách. A Mick a Bianca Jaggerovi? Ti bez bílých obleků ze Savile Row nedali ani ránu. „Pamatuju si, když jsme Biance doporučovali nějakou hotovou zakázku. Měla tady kousek odsud taneční studio a my jsme na ni čekali. Všude tančily dívky, bylo to krásné,“ vzpomíná Morgan.

Bezstarostnou éru záhy narušily rozboje mezi Nutterem a jeho společníkem Edvarem Sextonem. „Tommy byl skvělý člověk. Bohužel neuměl zacházet s penězi. Pozval třeba spoustu lidí na večeři a pak to za ně všechno zaplatil,“ vypráví Morgan. Sexton si později otevřel vlastní salon, kde šije dodnes. Nutter zemřel v roce 1992 na AIDS.

Nuttrova energie a chuť neustále provokovat však na Savile Row žií dál. Morgan s dalším Nutterovým spolupracovníkem Royem Chittleboroughem založili vlastní salon, který dnes zůstává jediným pojítkem mezi přítomností a věhlasem Tommyho Nuttera. Doby jeho největších úspěchů jsou ale nenávratně pryč.

Salon CHITTLEBOROUGH & MORGAN na Savile Row snadno přehlédnete, pokud náhodou nelezete kolem po čtyřech. Nenápadný podnik totiž sídlí v podstatě ve sklepě - hned pod nablýskanou výlohou firmy Huntsman. Atmosféra uvnitř stále připomíná rozevlátá 70. léta. Morgan, který vypadá díky své vytáhlé postavě, bílým vlasům a černé vestě jako postava z detektivek se Sherlockem Holmesem, má na stole klasický psací stroj – a opravdu na něm píše. Malou dílnu, kde se pánské obleky šijí, rozeznívají písně Beatles.

I šicí stroje už něco pamatují a v místnosti to na krejčovský salon nezvykle voní olejem. Žádné naparáděné přijímací salonky, kde si zákazníci při čekání na zkoušku pochutnávají na skleničce červeného, zatímco v patře nad nimi se šije od rána do večera. Tady je všechno vidět.

„Snažíme se. Větší prostor si nemůžeme dovolit, nájemné je tu nehorázně vysoké,“ říká Morgan a podává mi vizitku. „Kdybyste něco potřebovala, raději zavolejte. S e-mailem to pořád ještě moc neumím.“

MARK POWELL: Švihák ze Soho

Ze Savile Row je to do salonu Marka Powella jen kousek. Avšak vzdálenost od klasického obleku k Powellovým kreacím – ta je nezměřitelná. Nikam jinam než do pulzující čtvrti Soho se tento excentrický krejčí ani nehodí.

První, čeho si návštěvník jeho salonu musí chtě nechtě všimnout, je velké plátno, na němž není vyobrazen nikdo jiný než – Powell sám. Nahý. Od pasu nahoru. „Jo, to jsem já,“ říká. „Byl jsem tehdy hubenější a měl více vlasů.“ To koneckonců dokládají na druhé stěně zavěšené desítky fotografií krejčího a jeho slavných klientů, které za pětadvacet let svého podnikání nasbíral. Jsou tu David Bowie, Naomi Campbell i George Clooney. Ty všechny oslovil Powellův styl, jenž nezapře inspiraci módou meziválečných let, érou rozmařilých dandyů a gangsterů, kteří se na veřejnosti producírovali ve výstředních oblecích.

„Neinspiruje mě žádné konkrétní období. Smíchal jsem všechno dohromady a vytvořil si vlastní styl. Mé obleky jsou nadčasové,“ tvrdí Powell. „Důležité jsou detaily, ale nesmí jich být zase moc.“ Sám je chodící reklamou na svůj styl – na sobě má tmavě modrý dvouřadový oblek s výraznými klopami, perleťovými knoflíčky, tečkou jsou cibulové hodinky. „Ten oblek je sedmnáct let starý, ale můžu ho nosit pořád,“ chlubí se.

Powell se o módu zajímá od dětství. První obchod si otevřel ve třiadvaceti letech. Vlastní značku nezaložil, protože mu chyběly peníze. Teď by si to rád vynahradil, a proto plánuje dámskou kolekci. Na rozdíl od pravověrných krejčích ze Savile Row neohrnuje nos nad světem módy. „Například Giorgio Armani šije obleky skvěle. Tom Ford umí především prodat své věci na veřejnosti, ale také má skvělý cit pro detail.“ Sám si nedokáže představit, že by kdy dělal něco jiného. „Ale myslím si, že bych byl se svou povahou dobrým majitelem baru.“

Dnešní Savile Row je zajisté jiná, než bývala před dvěma stoletími, když tu mistři krejčovského řemesla zakládali její světoznámou tradici. Mnohá jména z vývěsních štítů se vyměnila. Několik salonů má otevřeno i v sobotu. A kromě zákazníků pocházejících ze šlechtických rodů sem zavítají také asijští či arabští byznysmeni. Jedno je pořád jisté: za dveřmi všech salonů najdete vášnivé krejčí, ty odvážné muže s jehlou, jejichž smysl pro detail povyšuje kvalitní krejčovství na pravé umění a šití obleků v Savile Row na rituál, o němž mnozí muži rádi sní.